„A paní učitelko, budeme někdy spát ve škole?“ „Někdy budeme.“

„Kdy už budeme spát ve škole?!?“ „Prostě někdy koncem června.“

Podobně nedočkavé otázky jsem od čtvrťáků dostávala celý školní rok. Den D a noc N se spaním/nespaním přišly 19. června. V plánu toho bylo hodně, ale nejvíc se čtvrťáci těšili na noční školu. Protože všichni chodíme do školy na zámek, kde se někteří strašpytlíci bojí i ve dne (nebudeme jmenovat J), spaní na zámku voní tajemnem.

Když jsme se odpoledne sešli a nasmáli se těm horám věcí, které školák potřebuje k jednomu přenocování (ani Radek Jaroš na K2 netáhne tak nacpaný batoh), pustili jsme se venku do vaření „kamínkové polévky“. Postup jsme měli v malíčku, „vařili“ jsme ji během června několikrát v hodinách angličtiny. Bublalo to, vonělo to, poctivě jsme míchali, až z toho byla taková… bramboračka s přídechem žuly z kabinetu přírodovědy. Jak se pomaličku smrákalo, vzrůstalo těšení a zároveň nervozita z plánované stezky odvahy. Kudy asi povede? Zvládnu ji projít úplně sám, nebo se přilepím na kamaráda a bude po hrdinství? Ale ano, všichni uspěli, prošli, poškádlili nebožtíka Jeřábka a mohli jít na kutě – na karimatky. Jak se nám spalo? Někdo spal jako dudek, no a někdo nespal jako dudek. Někdo dokonce dost dlouho nespal jako dudek, takže ráno koukal jako sůva z nudlí. Z pohádky na dobrou noc, kterou jsem v noci nestihla přečíst, se stala páteční pohádka na dobré ráno…

Báli jsme se školní tmy,
tvrdili, jak usnem,
nespali jsme hodiny,
povídali, strašili se, courali se zámkem.

 

Děkuji všem dětem, které nezapomínají na dobré vychování. Děkuji i Dominice s Nikolou.

Fotografie si můžete prohlédnout po kliknutí na úvodní fotografii.