O tom, že se páťáci někdy rádi učí češtinu, dokázali opravdu přesvědčit. Zavzpomínali na minulé roky a chtěli si opět vyzkoušet tzv. Puntíčkové dny. V posledním lednovém týdnu dostali na pět vyučovacích hodin zadání úkolů a pokyny k práci, sami pak rozhodovali, v jakém pořadí úkoly vypracují, museli si tedy samostatně organizovat i práci v každé hodině. Pro šikovnější byla připravena cvičení navíc. Nemuseli se obávat známek, za splněné úkoly získávali body, obrázky, puntíčky nebo byli hodnoceni slovně. Zhodnocením jejich práce byl pro ně také výsledný součet bodů a porovnání s ostatními spolužáky. Bylo příjemné, že žáci pracovali s chutí, podle potřeby se chodili poradit, aby práci stihli. Povinné úkoly splnili téměř všichni a mnoho jich řešilo úkoly navíc. Ve slohu psali o tom, jak by třeba také mohla probíhat škola v zimě.

Zde jsou ukázky prací některých žáků.

Jakub Synek

Když jsem se jednou ráno probudil, tak jsem zjistil, že venku leží třicet centimetrů čerstvě napadaného sněhu. Vločky se pořád dál a dál snášely z nebe. Teprve když jsem vyšel ven, tak jsem zjistil, jakou obrovskou silou zima udeřila. Koukl jsem se na bránu, která byla obalená obrovitou vrstvou námrazy, naštěstí je z kovu a tu tíhu udržela. Dorazil jsem do školy a zjistil, že se dnes vyučování bude konat venku „na sněhu“. Nejdříve jsme vyrazili na blízký rybník. To nám právě začala hodina tělocviku. Na úvod proběhlo posilování, odhrnovat tu vrstvu sněhu nebyla zrovna legrace. Pořádně jsme se zapotili. Potom trocha pracovních činností při utahování a zavazování bruslí. Následovala matematika, počty pádů a vstřelených gólů určitě přesáhly stovku. Aby nebylo matematiky dost, tak jsme se pustili do koulování. Nejdříve se musely přichystat zbraně tedy sněhové koule, a pak se už schylovalo k boji. Střelené i schytané rány jsem nestačil počítat. Nakonec trocha vlastivědy, pokusili jsme si postavit eskymácké iglú. Říkali si, kde Eskymáci žijí, kde je Grónsko a dohadovali se, zda tam je větší zima než u nás. Unavení, spokojení a natěšení jsme se vraceli zpět do školy, kde nás čekal oběd. A co myslíte, že jsme dostali jako zákusek? No přece zmrzlinu. Na tento den budu rád vzpomínat. Kéž bychom si ho někdy zopakovali.

Honza Špaček

To bylo tak. Šel jsem do školy, mrazy konečně opravdu uhodily, námraza narůstala před očima a vločky se snášely na zem. Ten den byl zajímavý. Přišel jsem ke škole, ale místo ní tady stálo dvoupatrové iglú. Uvnitř byl zamrzlý rybník a na něm se tvořila námraza. Vešel jsem dovnitř. Paní učitelka Knoflíčková řekla, že bude nejlepší školní den. A jak to dořekla, pustila nás ven. Všechny děti výskaly. Pak jsme se koulovali. Ale za chvíli jsme byli tak zmrzlí, že jsem šli zpátky do naší „nové školy“. No nešli, běželi jsme tak rychle, že se za námi jen prášilo. V iglú jsme se ohřáli a začali jsme další hodinu. Zrovna jsme počítali, jak dlouho jsme strávili venku, a  vtom pan učitel Neuman hlasitě řekl, že nyní půjdeme bruslit. Děti jásaly, a protože ruce jsme si už zahřáli, mohli jsme hned bruslit na novém rybníku. Za chvilku zazvonilo, byl konec hodiny. Odcházeli jsme spokojeně domů a ještě celý týden vzpomínali na „školu trochu jinak“.