…hlásíte se zbytečně, já vás stejně nevidím, jsem přece nevidomá.

Tato slova zazněla dne 13. dubna 2007 na naší škole několikrát během dopoledne při akci pro 2. -5. třídu pod názvem „Slepíši“. V tento den si děti vyzkoušely na vlastní kůži, jaké je to být nevidomým člověkem, jaké nástrahy na nás číhají v dobře známém prostředí, kolik podnětů člověk běžně bez povšimnutí přechází a o čem my vidomí vůbec nepřemýšlíme.

…držte se za ruce a postupujte dál. Tady máte židličky, nalevo stoly a vedle sebe kamarády. Předměty si podávejte dál. Nikdo z nás nic neviděl, spoléhali jsme se pouze na okolí a na zbylé čtyři smysly. Žena, která nás příjemným hlasem naváděla, se pohybovala po třídě s jistotou, věděla kam má jít, kde co leží, zatím co my jsme zvesela do sebe naráželi a s těžkostí se identifikovali. Konečně jsme si mohli sundat šátky, ustal zmatek, vrátila se nám jistota a pohled na svět. Jenže tentokrát to byl pohled docela jiný.
Obdivovali jsme nevidomou ženu, její elán i přístup k životu a k nám všem. Dozvěděli jsme se mnoho zajímavostí o zdravotně postižených lidech a také jsme si vyzkoušeli malou sochařskou práci s keramickou hlínou.
Výchovný vzdělávací program o lidech se zdravotním postižením byl pro všechny nemalým zážitkem. Děkujeme sdružení Slepíši a věříme, že i vy budete vidět svět nevidomých v tom nejlepším světle.