Všechno bylo skvěle naplánováno. Kdy, kam, kdo, s kým, proč vůbec, kolik, v kolik (30.5. oslavit Den dětí – v tomto případě čtvrťáků – výstupem na kopec Květnici)…, ale počasí bylo jeden velký otazník. Radary nedávaly dobré vyhlídky. Jenže kdo se bojí, nesmí do deště, a tak jsme se prostě vydali na cestu… Všechno to bylo přibližně takto:

• Kdy už to pojede? (13x, tedy všichni)
• Pojďme se pro jistotu znovu spočítat. (aspoň 20x, učitelka)
• Ztratil jsem peněženku (1x, Kuba)
• Děcka, tam nechoďte/to nedělejte/to neříkejte. (100x, učitelka)
• OK – čti óká 🙂 (10x, Míra)
• Tunééél! (26x, prostě všichni cestou tam i zpět)
• Kdy už tam budem??? (13x, všichni)
• PŠŠŠ! Nejedeme sami… (po minutě, učitelka)
• Kdy si budeme moct něco koupit? (mockrát, všichni)
• Kde je ta Květnice? (stojíc na jejím úpatí, někteří slabozrací)
• Proč nejela Zuzanka? (Ája, Nela, Marika)
• Tohle já nezvládnu/tam nevylezu/nemůžu dýchat/strašně mě bolí nohy/mám křeče/šíleně se potím. (brblali téměř všichni)
• Napiju se, počkejte. (Tomáš po 20 metrech)
• Musím si odskočit, počkejte. (Marek dodržoval pitný režim)
• Píchá mě v boku (nejméně polovina turistů)
• Dívejte se pod nohy, ať nezakopnete… (v pravidelných intervalech, učitelka)
• Bum… jsem zakopla o kámen. (Marika)
• Já se ale bojím výšek!!! (Kuba)
• Já se taky bojím výšek, ale nepřiznám to… (učitelka v duchu)
• Už fakt nemůžu.(znělo ze všech stran)
• Hustej rozhléééd! (volali jsme nahoře komplet všichni)
• Našel jsem poklad?! Křišťál.(Fanda)
• Hlavně neskákejte! Šoupejte zadek po skále. (učitelka)
• Těším se, že budu ve vlaku spát. (Marek – a pak nespal)
• Ty jo, pod záchodem se normálně míhají koleje. (Fanda by měl jezdit vlakem častěji)
• Ještě mám 21 korun, nevím, co si koupím… (3x, Marika)

No a tak by se dalo klidně pokračovat dál. Myslím ale, že vše tak nějak nejlépe vystihla Marika:

• To je super – být na výletě! (zaznělo 6x 🙂 )