…chtělo by se říct po pátečním odpoledním návratu domů. Jak už to ale bývá, nic není černobílé a o návratu z lyžařského kurzu to platí jakbysmet. Je asi pochopitelné, že po týdnu na horách se všem po domácím prostředí, rodičích, sourozencích a třeba i spolužácích stýskalo. Na druhou stranu jsme se ale všichni shodli, že ve Zdobnici bylo nádherně a klidně bychom tam ještě nějaký ten den vydrželi. A není se čemu divit – jak už jsem psal minulý rok, Zdobnice je opravdu kouzelné místo…

Už příjezd do Zdobnice lze označit bez nadsázky za zážitek. Celou cestu jsme prakticky nepotkali sníh, jen co jsme se ale přiblížili k cíli, krajina se jako mávnutím kouzelného proutku změnila v pohádku. Všude jakoby „řádila“ sněhová královna. No, uznejte sami, může člověka něco takového nechat chladným? 😉

Nejen díky osobnímu přivítání od Kačenky a Rampušáka se pak všichni šest dní snažili, seč jim síly stačily. A musím říct, že odměna za elán, vytrvalost a píli byla z mého pohledu rovněž „kouzelná“. Vidět všechny, jak se se zaujetím spouští stále dokola z kopce dolů, padají, stoupají a opět se vrhají pokořit sjezdovku, je prostě paráda. Snad se na mě nebude nikdo z předchozích účastníků lyžařských kurzů zlobit, když řeknu, že letos se sešla asi nejšikovnější skupina lyžařů a snowboardistů. Důkazem budiž skutečnost, že VŠICHNI bez výjimky hravě vyjížděli lanovkami nahoru a stejně neohroženě se spouštěli dolu. Prostě si užívali sněhu a pohybu na něm. A o to vlastně vždycky na lyžařském kurzu jde.

Je jasné, že za necelý týden se nikdo nenaučí lyžovat (snowboardovat) perfektně a bez chyb. Ale pokud získá k pohybu na „bílé hmotě“ vztah, zamiluje si ho, je na nejlepší cestě se v budoucnu sám zdokonalovat. Pohybem na lyžích a snowboardu pak posílí nejen své tělo, ale i ducha…

Všem, kteří se letošního kurzu zúčastnili, patří tedy velký dík. Zejména za to, jak byli zodpovědní a snaživí a jak se chovali na sjezdovce i mimo ní. Mně nezbývá, než se těšit na příští rok a na to, že se ve Zdobnici opět sejdeme. Tak nezapomeňte, za rok zase SKOL…