Není lepší na tom světě, jako čertům v pekle… Tak to alespoň vypadalo 4. 12. v naší deváté třídě. Řinčení řetězů, cinkání zvonků, zkoušení masek, urovnávání paruk. Mezi čerty se v celé své kráse procházeli andělé. A Mikuláš? Ten jen stál a usmíval se.

Všichni dohromady si připravili několik říkadel o Mikuláši a čertech. Těmi pozdravili a potěšili naše nejmenší v mateřské škole a v 1., 2. a 3. třídě. Zpočátku měli obavy, aby děti neplakaly. Ale kdepak slzy. Naše drobotina se čertů a Mikuláše už nemohla dočkat. V očích jim zářily jiskřičky radosti a očekávání. A to je moc dobře. S rozzářenýma očima vyslechly děti říkanky. A když se Mikuláš ubezpečil, že opravdu nikdo nezlobil, spolu s anděly rozdal všem dětem dárečky a spokojeně se všichni vrátili do svého peklíčka.

Do „zámeckého“ pekla přicházely první zprávy o zlobivých žácích naší školy už 3.12. Po čertovské poradě o nich bylo rozhodnuto: „Do pekla s nimi!“. A proto bylo peklo řádně a včas připraveno. Pekelný zápach se linul i předpeklím. Do jednotlivých tříd na zámku přicházeli všichni pohromadě. I přesto, že děti jsou už velké a ví, že v kostýmech jsou deváťáci, vidíme v očích očekávání a obavy z toho, co bude následovat. I slzička se zaleskla. A není divu. Masky čertů byly opravdu děsivé a zaručovaly naprostou anonymitu deváťáků. Odnášení některých zlobidel dalo čertům pořádnou fušku. Mikuláš i tady měl pro každého připravený dáreček. Byly to samé sladkosti. A ty všem určitě přišly vhod.

Ta četovská cházka nevynechala ani sborovnu a ani ředitelnu. I učitelé byli po zásluze odměněni. Aby byli hodně zdraví a s námi vydrželi, museli sníst jeden nebo více stroučků česneku. Moc se na to netvářili, a tak dostali na vylepšení chuti přeslazenou okurku. Taky je trochu, stejně jako ty zlobivé žáky, namazali pekelnými sazemi. Ale to už patří k věci.

Unavení, ale spokojení se vrací deváťáci – čerti, andělé a Mikuláš do svého brlohu. Sundávají masky, kožichy a je možné zaslechnout: „…To je ale vedro, jako ve skutečném pekle…“ Nyní už jen probírají své zážitky a těší se na fotky. Bylo to príma. A Mikuláš opět stojí, usmívá se a myslí si: „Děti moje zlaté, i kdybyste zlobily, za rok přijdu zase.“