Spím lehce. Vstávám neobvykle brzy. Proletím koupelnou a kuchyní. V lednici nahmátnu řízky. Snídani z časových důvodů odkládám na zítřek. Oblékám se rychle/univerzálně. Popadnu zavazadlo. Znovu zkontroluji, mám-li dost peněz na suvenýry. Nechám se odvézt k vlaku. Velmi nenápadně zamávám odjíždějícím rodičům… A poprvé se nechám spočítat. Přes počet 21 nejede vlak (do Žďáru). Ze Žďáru jedu rychlíkem do Prahy. Rychlík se táhne… Nezlobím. Před Prahou jsem pod zvýšeným dozorem a tím je mi bráněno vyskočit z vlaku už v Libni.

7.5. v 9:58 jsem v PRAZE na hlavním nádraží. Poslouchám paní průvodkyni. Mluví o nějaké „turboprohlídce“. Fotím vše. Fotím se. Točím. Točím se. Pletu se. Koukám. Zírám. Řehtám se. Motám se. Komentuji. Nevyhýbám. Dobíhám… A nechám se popatnácté spočítat. Jedu metrem. Jedu tramvají. Uvidím Pražský hrad, Královskou zahradu, Nerudovu ulici, Zlatou uličku, Malostranské náměstí, Karlův most, Klementinum, Staroměstské náměstí, Stavovské divadlo, Karolinum, Václavské náměstí, Prašnou bránu. Téměř vše utratím při hodech v KFC. Jsem nevrlé, dosud jsem nenakoupilo žádné suvenýry. Nakupuji suvenýry… 20 minut před odjezdem domů se nechám podvacáté spočítat…20!!! 10 minut před odjezdem objevím zatoulaného. Nasedám do vlaku. Nespím. Zlobím. Cestuji po vagónu. Zavírám se na WC/v kupé… Přesto v Rožné při vystupování z vlaku volám: „Chtělo bych znovu na výlet do Prahy!“